Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
K predchádzajúcemu albumu „New Bermuda“ som mal výhrady a skôr sa mi zdalo, že to s DEAFHEAVEN ide z kopca, sťaby jednou z dlhej rady obetí vlastného úspechu. Dokonca som prorokoval bližšiu zrážku ich tvorby s doménou, v ktorej sa pohybujú ALCEST. Po napočúvaní už nie tak horúcej novinky „Ordinary Corrupt Human Love“ musím prehlásiť, že som sa dokonale mýlil. Novinka hipsterov z Kalifornie, ku ktorým budeme často priraďovať prívlastok „post“, je podľa mňa skokom správnym smerom.
Už úvod v podobe „You Without End“ má potenciál solídne prekvapiť, nakoľko znie akoby ANATHEMA načrela do blackmetalovej studnice nápadov. Komplexné klavírne linky, pomalé tempo, hovorené slovo a citlivý ženský vokál navodia prekvapivú introspektívnu atmosféru. Len preto, aby bola v časti, kedy sa ozve ostrý vokál G. Clarka, posunutá až do sféry ľahkej bizarnosti. Už v tomto bode stopáže je zrejmé, že máme dočinenia s veľmi pôsobivým, i keď iste polarizujúcim materiálom.
„Honeycomb“ zatiahne skôr prezentovaný post-rockový koncept poriadne hlboko do blackmetalových vôd bez toho, aby sme nápady donekonečna rozomieľali na neidentifikovateľný, medzi zubami škrípajúci prach ako tomu bolo v minulosti. Materiál kompozične krásne graduje a vyhrávky neslúžia len na vypĺňanie hluchých medzier, ale sú nosnými časťami vytvoreného konštruktu. Zbesilá rytmika tak ostro kontrastuje s vyložene rockovými riffmi a vyhrávkami so širším emocionálnym presahom zabiehajúcim kamsi do vôd (post?) doom metalu. Táto ďaleko výraznejšia práca s jemnejšou hudobnou formou určite nebude po chuti priaznivcom „New Bermuda“. Doslova dojemný záver „Glint“ potvrdí...
Napriek tradične masívnej dĺžke skladieb sú tieto vystavané omnoho precíznejšie, každá s komplexným hudobným príbehom, ktorý plynie veľmi stráviteľným spôsobom. Za geniálny považujem zvuk a tiež mix nahrávky, ktorý jednotlivé nástroje umiestňuje presne tam, kde majú v každej pasáži byť (spomínal som skvelé bicie?). Vyváženosť všetkých častí hudobného spektra len podtrhuje kvalitný skladateľský rukopis. Neviem tak identifikovať vyložene slabé miesto alebo miesta a mám pocit, že práve na svojom treťom albume našli DEAFHEAVEN svoju optimálnu podobu.
Všetko s čím kapela doteraz pracovala, padlo konečne na svoje miesto a „Ordinary Corrupt Human Love“ sa posúva týmto na ďalšiu úroveň. U mňa jednoznačne na dominantné miesto v ich diskografii. V závere nebudem nič múdro predikovať, zostanem so suchým a otrepaným konštatovaním, že tu mám(e) jeden z TOP albumov tohto roka.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.
Fínsky melodicky death so štipkou blacku som objavil až tento rok, ale hrali mi v aute i doma celé leto. Ich siedmy album som teda privítal s rozkročenou náručou a oni ju naplnili po okraj. Nič prelomového, skrátka ich osvedčená kvalitka.
Třicet let po založení je HORNA ve formě. Starý kozel Ville Pystynen, nestor finské blackové scény, za to umí vzít. Ostrý vysypaný BM, halekavá finština a taky rock'n'roll. A skvělé nápady, třeba ústřední melodický motiv v "Hymni II" z hlavy nedostanete.
Hleďme, kolega Noisy deklaruje SACRILEGE. Inu, SARCASM jsou jati hluboko v deathmetalových devadesátkách (založeni 1990, reaktivováni 2015) a navíc mají i blackový "edge". Jsou tam i DISSECTION, jinak je to spíše standardní, ničím nevybočující deska.